Mám strašnou potřebu se vypsat z mojí deep nálady.
Necítím se ani tak smutně, spíše rozzhořčeně, rozzlobeně, možná trochu zlomeně.
Já nevím.
Nevím co si ti lidi jako myslí, nebudu se snažit jim lézt do zadku, na to já opravdu nejsem. To že mi dají jistým způsobem vědět že mě chtějí odstřihnout, můžou udělat i jinak, než že se mi jistým způsobem vysmějou do obličeje a pak si myslí že se jim ještě ozvu.
Tak to asi ne hele.
Así mi to nedovoluje moje osobnost velice tvrdohlavé a umíněné holky.
Nechápu tohle moje období.
Na jednu stranu mám hrozně moc skvělých přátelství a na druhou se jich nějak moc rozpadá.
Mám být šťastná nebo smutná?
Povyšování, dělání ze mě blbce, vysmívání se mi, odstřihovávání mě...
Rozhodně to není jenom jeden člověk s kterým toto zažívám, protože jenom teď v hlavě jsem napočítala asi čtyři a určitě to není konečné číslo.
Moje vztahy jsou teď jeden velký otazník, snažím se je rozluštit, dávat si věci dohromady. Proč? Jak?
Ale někdy to nejde a za poslední dobu jsem se přistihla při tom, že už to ani vědět nechci. Nechci vědět proč ani jak. Je mi to prostě jedno.
Asi jsem jen jeden z miliona typických teenagerů se svýma tragickýma pubertálníma problémama.
Jo, to jsem já.
Jsi taky tragická oběť nesmyslných pubertálních problémů?
xoxoMichaela
Myslím, že každý má takové období, a z velké části za tu můžou ty lidi, kterých je tolik a jsou tak různí.
OdpovědětVymazatDěkuji za tvůj názor, jsem si jistá že tak jak mě dokáží někteří lidé iritovat, mohu pro některé být stejně iritující.:)
Vymazat